Pokus o filozofickou esej o osudu

12. května 2009 v 16:19 | Tereza Matoušková |  Archiv
"Nežádej, aby se věci děly, jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí" - pravil stoik Epiklétos. Jiný názor bych od něj, jako od bývalého otroka, ani nečekala. Ono servus za dob Římského impéria, ani nemohl čekat, že si bude moci dělat, co chce. Stoicismus mi myšlenkami na první laický pohled dost připomíná čínský taoismus: "Nebe je věčné a země bez konce nežijí samy pro sebe a proto trvají. Stejně moudrý se staví do pozadí, ale objeví se v čele, odloží svou osobnost, a tím ji zachová! Je naplněn, proto též vyprázněn" (Lao-c´, Tao te ťing). V obojím se člověk staví do zákulisí života a apaticky čeká, co bude. Takže spoléhá na osud. To tápavé nic, kterého se všichni bojíme. Vždycky, když někdo vypustí z úst "osud", napadne mě osnova nějaké povídky, románu, ságy. Jakoby náš život někdo psal a dopředu měl rozvržené, co se stane - kdo umře, kdo se pomiluje s tím, kdo najde ztracené dítě.

Ve filozofickém spise Mýtus o Sysifovi - ne, že bych jej v životě držela v ruce, narozdíl třeba o Tao te ťing, jen se podle článku o něm na Wikipedii snažím narychlo pochopit existencionalismus - Camus píše, že je Sysifos šťastný právě proto, že si uvědomuje marnost boje s osudem. Může skutečně hrdina udělat něco s tím, co si na něj autor usmyslí? No, může se vetřít do autorovy přízně. Potom si pan spisovatel, držitel Nobelovy ceny a kdoví čeho, řekne: "Sakra, vždyť já mám toho věčně opilého pitomce v omšelých kalhotách vlastně rád?! Proč ho tady nechávám umírat na cirhózu jater?!" Hrdinovi to stejně nepomůže, zubatá si ho vezme tak jako tak, jen spisovatel pro něj bude štkát jak pětiletá holčička, co jí vzali bonbón. Stephen King kdysi řekl něco ve smyslu, že mu čtenáři neustále píšou, ať nechá přežít toho a tamtoho a on jim odepisuje, že by rád, ale že nemůže. Jakto, že nemůže? Není přece autorem?! Lámala jsem si nad tím hlavu dlouho, až mě napadla teorie - spisovatel píše příběh a nad ním je další spisovatel, co píše příběh a nad ním... Takhle by nám vznikl celý systém paralerních světů, nekonečný košatý strom fantazie a absurdity. Jenomže kam to všechno směřuje? Zde mě zaujala filozofie Pierra Teilharda de Chardina, který tvrdí, že celá evoluce směřuje k určitému ohnisku uloženém v budoucnosti a že je k tomuto ohnisku přitahována z budoucnosti. Ani toto by neodporovalo mé teorii o nekonečném stromu příběhů - každý literát píše své dílo proto, že je přitahován koncem. Zároveň se ho bojí. Co bude potom? Stejnou otázku si kladou všichni lidé v otázce života a smrti. Jsme přitahováni smrtí. Těšíme se na ni? Možná stejně jako spisovatel na konec svého příběhu.

V řecké mytologii za osud zopovídaly tři bohyně - Moiry. Ať už tedy předly (psaly) jen pro staré Řeky, nebo předou osud dodnes a ať už o nich někdo píše nebo ne, možná by bylo lepší poslechnout mistra Lao-c´ a "Nevyvyšovat nadané a lid nepodlehne hádkám, nevážit si cenností a lid nebude krást, neukazovat žádostivé a mysl lidu bude klidná. Proto moudrý vyprazdňuje mysl a naplňuje žaludek, oslabuje chtění a posiluje kosti, udržuje lid v nevědomosti a bez přání, nechává jednat intelektuály. Protože sám o sobě nic nečiní, tak věci řídí se samy!"
Prameny:
Lao-c´: Tao te ťing, nakladatelství Dokořán, 2008
nádraží
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Řezník Řezník | E-mail | Web | 25. června 2012 v 13:59 | Reagovat

Pěkný....

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 25. června 2012 v 14:24 | Reagovat

[1]: Dík. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama