Vánoční povídka

24. prosince 2012 v 21:55 | Tereza Matoušková |  Nepodmořské povídky
Nebudu se rozkecávat. Dost bylo PFek s roztomilými buclatými soby. Teď si dáme hororovou povídku.
Veselé Vánoce, šťastný Nový rok a přeji příjemné počtení.

Reflektory na moment ozářily zasněženou ulici. Nic zvláštního. Obyčejná zástavba vesnických jednopodlažních domků, v každém okně povinně dekorace - vločky, kýčovitý sněhulák nebo Santa Klaus. Před garážovými vraty zaparkované Renaulty a staré Felicie, na předzahrádkách ozdobené stromky. Laciná a očekávatelná idylka.
Ještě ne. Je příliš brzy. Sklonila jsem se zpátky k rozevřené knize. Znovu jsem očima přelétla odstavec, který už jsem dnes četla tolikrát. Nedokázala jsem se soustředit.
Auto přejelo a jediným zdrojem světla se opět stala jen stolní lampa. Odložila jsem ohmataný svazek a po špičkách vyklouzla z pokoje. Na chodbě se svítilo. Mamka se mlčky přehrabovala na dně obrovské vestavěné skříně.
"Mohu nějak pomoci?" Můj hlas mi připomněl skřípání nehtů o starou tabuli. Kdysi jsem tím vytáčela svoje vrstevníky. Předtím.
Odpovědi se mi nedostalo a vlastně jsem ani žádnou nečekala. Atmosféra houstla stejně rychle jako krupičná kaše, kterou jsem si dělala k snídani.
Otevřela jsem dveře do obýváku. Vyvalil se na mě oblak cigaretového kouře. Takže ani tady se podpory nedočkám.
Táta seděl pod napůl ozdobeným vánočním stromkem. V ruce drtil plechovku od piva a zíral do prázdna.
"Prostřu," zamumlala jsem. Vzhůru do kuchyně. Známý cinkot příborů a talířů mě na moment ukolébal. Zvykla jsem si svůj život systematicky zaplňovat rutinou. Znovu jsem zabloudila pohledem k oknu. Rozsvítila jsem si, a tak jsem spatřila jen svůj vlastní odraz. Bledé rybí oči, nemyté popelavé vlasy a trochu uhrovitou pleť. Sladkých šestnáct. Kdybych o sebe malinko dbala, vešla bych se do škatulky konvenčně hezká. Já jsem ale neměla důvod o sebe pečovat.
Zazvonil zvonek. Hrklo ve mně. Tak jako pokaždé. Pokud jsem ve skrytu duše doufala, že letos nepřijde, moje naděje se okamžitě rozplynuly.
Slyšela jsem, jak se matka rozběhla ke dveřím. Otec se s hekáním zvedl a zahodil plechovku. Podezřívala jsem je, že z toho mají někde uvnitř vlastně radost.
"Ahoj," vydechla jsem a hlas se mi třásl. Do místnosti vešla holčička. Za posledních sedm let nezestárla ani o den. Její pleť vypadala stejně mrtvolně bílá, jako když ji vylovili z řeky. Jen oblečení na ní zetlelo.

***

"Srabe! Srabe! Srabe!" vřískala jsem a poskakovala v posměšném tanečku. V lednu mi mělo být devět. Sestře v srpnu osm. Teď přede mnou seděla na bobku a nabírala.
"Ale maminka říkala..."
"Srabe! Srabe! Srabe!" To už se ke mně sborově přidali i moji kamarádi. Významným gestem jsem je zadržela.
"Pravidla jsou jasná, Aničko. Kdo chce do Klubu zaječí packy, musí přes řeku. Po ledu." Nechtěla jsem sestru ve svém tajném společenství. Vždycky jenom kazila zábavu tím svým "maminka to a maminka tohle". Pravidlo se stezkou odvahy jsem si právě vymyslela. Věděla jsem, že má Anna z vody hrůzu. Nesnášela i hodiny plavání.
"Ale maminka..."
"No nic, jak myslíš. My si jdeme hrát jinam," uťala jsem jí a ani její slzy mě nedokázaly obměkčit.
Už si nepamatuji, co jsme tehdy vyváděli. Možná jsme předstírali, že jsme výzkumníci, kteří se vydali za polární kruh. Na to jsme si tu zimu hrávali poměrně často. Zničehnic Vítek, kluk, který se mi ve třetí třídě líbil, vykřikl: "Vidíš ji?"
Otočila jsem se. Spatřila jsem hejno labutí a kachen, jak paběrkuje na obrovské zamrzlé ploše a čeká, kdo jim hodí suchý rohlík. Nikdo z kolemjdoucích se však k tomu neměl.
Kdyby ano, jistě by si někdo všiml mé sestry včas.
"Aničko! Aničko! Já to tak nemyslela, vrať se!" volala jsem, protože už jsem cítila ve vzduchu průšvih. Měla jsem ji hlídat, pokud se donese rodičům, že...
Sestra mě však neslyšela. Spadla jí čepice a v uších jí hvízdal silný vítr. Stejný vichr, který mně bral slova od úst. Anna už se stačila dostat do poloviny zamrzlé plochy. Napadlo mě, že to zvládne, led se neprolomí a ona se sama bezpečně dostane na druhou stranu.
Mýlila jsem se.

***

Svíce zaprskaly. Snažila jsem se polknout alespoň jediné sousto kapra. Nešlo to, když do mě Anna zavrtávala svoje mrtvé černé oči.
Ona sama si ani nenabrala na talíř. Proč by taky. Před sedmi lety se utopila. Vytáhli ji až po třech dnech, páchla smrtí a rybinou. Nikdy jsem se nepřiznala k tomu, co jsem udělala. Stejně jsem cítila, že mi to rodiče dávají za vinu.
Nevím. Možná bych se časem přiznala, máma by mě objala a utišila mě, že si to nemůžu takto brát, že jsem byla moc malá. Ano, určitě by to udělala. Kdyby se sestra o dva týdny později neobjevila u štědrovečerní večeře.
"Půjdete si rozbalit dárky?" promluvila máma do ticha. Dárky?! Copak nemá oči? Sestra je mrtvá. Nezáleží na tom, že s námi tady sedí. Není to ona. Nemá smysl kupovat jí všechny ty panenky, plyšáky a další podobné nesmysly.
"Promiň," V očích mě zařezaly slzy, vyskočila jsem od stolu a utekla do svého pokoje.
Když jsem se po nějaké době vrátila, mamka seděla na gauči a apaticky sledovala pohádku. Táta zřejmě vyklouzl na dvorek, aby dokouřil poslední krabičku cigaret. Sestra stále seděla v kuchyni, jako by už tam měla zůstat navěky. Přistoupila jsem k ní a sebrala odvahu.
"Nechci, abys už sem chodila. Mámu a tátu to ničí."
Zvedla ke mně prázdné oči. Chvíli mě sledovala a pak mi pokynula. Pojď.
Nechtělo se mi ji následovat, ale představa dalších Vánoc plných cigaretového kouře a polykaných slz mě děsila víc než cokoliv, co na mě mohlo čekat venku.
Sebrala jsem kabát a vyšla s ní na ulici. Dvě sestry na procházce - jako za starých časů, pomyslela jsem si trpce. Věděla jsem, kam půjdeme ještě dřív, než jsme stanuli před opuštěným železničním mostem. Z nebe se tiše snášel sníh.
"Chceš, abych přešla přes řeku. Po ledu," pochopila jsem.
Anna mlčela.
"Pokud to udělám, necháš mé rodiče na pokoji."
Podívala se na mě. Nechá.
"Dobře." Zprudka jsem vydechla. Ve světle pouličních lamp se dech okamžitě srazil v bílý obláček. Mrzne. Aspoň že tak.
Seškrábala jsem se dolů a špičkou boty opatrně odhrnula sníh ze zmrzlé hladiny. Odhalila jsem kousek chmurně černého ledu. Vypadal pevně. Opatrně jsem zkusila došlápnout. Anna mě mlčky následovala.
Tak jo, jdeme. Jeden krok, druhý, třetí... Klouzalo to. Každou chvíli jsem mohla spadnout nebo si vymknout kotník. Nechápala jsem, jak se tenkrát sestra mohla dostat tak daleko. Led zapraštěl. Strnula jsem.
"To není fér."
Sestra ke mně zvedla obličej. Zdálo se mi, že se usmívá. Ne, to nebylo možné. Ona přeci nikdy...
Při mém dalším kroku led praskl.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Matthias Matthias | E-mail | Web | 24. prosince 2012 v 22:36 | Reagovat

Ale copak se stalo, že si začala používat POPISY PROSTŘEDÍ? :D Sice relativně stručné, ale stejně...

Líbil se mi nápad, i atmosféra nebyla úplně k zahození. Trochu mi jen přišlo, že by celá povídka při určitém přepracování získala určitý silný emocionální potenciál. Ale chápu, že to byla krapet spontánní povídka.
Děj se mi jevil lehce předvídatelný - možná je to tím, že jsem toho za život četl tři prdele, ale už když postavy vyšly ven, jsem věděl, co se stane. Tím neříkám, že to nebyl špatný konec. Teda počkat, on to vlastně byl "špatný" konec - hlavně pro postavy. Začínáš být stejně krutá a zlá jako já nebo KatyRZ - postavy téměř bez šance umírají někde zlomené a samy, aniž by vyřešily jediný problémy :D

Trochu mi neseděla věta:
". Spadla jí čepice a v uších jí hvízdal silný vítr."
Jak mohla hrdinka vědět, že sestře hvízdá v uších. Wtf :)

2 Skřítek Skřítek | Web | 24. prosince 2012 v 22:46 | Reagovat

Ty víš, jak mám ráda horory. A tenhle se mi líbil. Naprosto úžasná atmosféra! Ráda si od tebe přečtu ještě něco podobného rázu. :-)

3 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 24. prosince 2012 v 23:00 | Reagovat

[1]: Co se týče popisu - tam to může být přirozený autorský vývoj, stejně jako momentální chuť prostředí popisovat, to se ukáže časem.

Musím se přiznat, že jsem to psala v jednom zátahu jako takovou rychlovku, je otázka, co s textem udělá pár měsíců odstupu. :-) Ještě nikdy jsem žádný horor nepsala, toto je moje premiéra.

Tak mohla odhadovat, když foukalo, že ji neslyší kvůli větru. Možná špatná formulace. :-)

Já své postavy trápím, to je pravda, ale nedá se říct, že by to s nimi vždycky končilo vyloženě zle... Občas... Třeba... :-D Fakt ti to tak přijde? :-D
Ale Jukata náhodou přežila! :-D

[2]: Vím, vím, třeba ještě někdy něco takového sepíšu. Děkuji moc, Skřítku! :-)

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 24. prosince 2012 v 23:58 | Reagovat

Dost dobré! I když jsem taky tak nějak tušila, že to bude její poslední minutka :-)

5 Lyra Lyra | Web | 25. prosince 2012 v 1:25 | Reagovat

Souhlasím s Mattem, že závěr nebyl zase tak neočekávaný, ale alespoň mně to bohatě vynahradila ta patřičně "creepy" (omlouvám se, ale vážně si nedokáži momentálně vzpomenout na patřičný český ekvivalent) scéna mrtvé dívky sedící u štědrovečerního stolu se svou živou rodinou. Máš zajímavé nápady, jen co je pravda :-)

6 Matthias Matthias | E-mail | Web | 25. prosince 2012 v 8:25 | Reagovat

[3]: Tak tento vývoj ti jednoznačně schvaluji. Každopádně, že je to rychlovka je trochu poznat :)
(je to VŽDYCKY poznat).

7 Qlarinka Qlarinka | Web | 25. prosince 2012 v 8:47 | Reagovat

ano, jsem na Erasmu v Portugalsku :) Je to fajn zkušenost, rozhodně doporučuju :)

8 Lady Diabolus Aki Mortem Lady Diabolus Aki Mortem | Web | 25. prosince 2012 v 9:26 | Reagovat

Páni, tohle je fakt úžasné! Souhlasím, že závěr zas tak neočekávaný nebyl, ale mě se to četlo vážně dobře. :-D

9 Storycollector Storycollector | Web | 25. prosince 2012 v 11:52 | Reagovat

Tak a teď si budou Vánoce užívat společně. Prostě rodinná pohoda na věčnost. Tak nějak tahle povídka zapadá do letošních Vánoc a do toho, že mi konečně došlo, že Ježíšek je vlastně lich se schopností nekromancie (až přijde poslední soud má vyvolat z hrobu mrtvé). :-D

10 Melanie Melanie | Web | 25. prosince 2012 v 13:15 | Reagovat

Závěr jsem sice čekala, ale je to fakt skvělé! :-) Připomínáš mi moje povídky - taky tam většinou nechávám svoje hrdinky umřít :-D Já to tam prostě musím mít :D
Víc takových povídek ;-) :-D

11 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 25. prosince 2012 v 15:25 | Reagovat

[4]: Díky! :-)

[5]: Děkuji, Vendy. :-)

[7]: Já na tohle moc nejsem, i když věřím, že to může být zajímavé. :-)

[8]: Dík. :-)

[9]: Tak to je takové veřejné tajemství. Kdo ještě nedostal pod stromeček svého zombáčka? :-D

[10]: Díky. :-D Hele, já vážně nezabíjím své postavy... zas... tak ráda, ano? :-D

12 vivienne vivienne | Web | 26. prosince 2012 v 18:24 | Reagovat

moc se mi to líbí :-) dostávám chuť napsat  něco na tento způsob :-)

13 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 26. prosince 2012 v 19:01 | Reagovat

[12]: To mě těší, moc děkuji. :-)

14 Polgara Polgara | Web | 30. prosince 2012 v 14:38 | Reagovat

Čtená sice očekává, co se stane, ale stejně je po dočtení příběhu překvapený a zaražený.
Bylo mi obou dívek líto, ale chápu, co všechno tomu předcházelo, ale o to víc lituješ rodiče, kteří přišly o obě dcery. Krásně si navodila tu atmosféru, navíc tomu napomáhaly i její komentáře a ten konec neměl chybu. Ty jednoduše nezklameš. Chválím. :-)

15 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 31. prosince 2012 v 12:53 | Reagovat

Nikdy jsem horory neměla ráda... ale tomuhle nejde odolat!

16 Salome Salome | 14. června 2014 v 19:35 | Reagovat

Emařské, rádoby citové, laciné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama