Rozhovor a recenze na Hladová přání z časopisu Řef

16. června 2013 v 18:12 | Tereza Matoušková |  Aktuality
Mám ráda školní časopisy. Kdysi jsem sama do jednoho přispívala, bylo to ještě na gymplu a časopis se jmenoval Truňk. (Kuňk? Truňk!)

Světem školních časopisů žiji dodnes. Nedávno jsem pro redaktory školních časopisů měla v Knihovně Jiřího Mahena přednášku, tu a tam mi přijde zpráva nebo mail, jestli bych do školního časopisu XY neposkytla rozhovor. To je i tento případ. Zpovídala mě slečna Martina Petráková z pelhřimovského gymnázia pro časopis Řef. V čísle se objevila i její recenze na Hladová přání. Obojí se svolením autorky v původním znění zveřejňuji tady na blogu.


Tereza Matoušková: "Jednou bych pro sebe chtěla mít v knihkupectví vyhrazený celý regál jako Terry Pratchett…"


Usedám k počítači a chvějícími se prsty vyklepávám adresu jedné velmi známé internetové sociální sítě. Mám knedlík v krku, protože za pár chvil hodlám poprosit o rozhovor velmi talentovanou mladou spisovatelku, a doufám, že mne neodmítne. Její odpověď je více než milá - ochotně souhlasí. Skákajíc po pokoji odesílám otázky a čekám na odpověď. Ptáte se, o kom je to vlastně řeč?

Tereza "Temnářka" Matoušková je známá blogerka a začínající spisovatelka fantasy literatury. Jaká byla její cesta od "temnarka.blog.cz" k vydané knize Hladová přání (recenzi najdete v tomto čísle) a co všechno se hodí mít po ruce, pokud chcete být spisovatelem - to i mnoho víc se dočte v následujícím rozhovoru...

V blogovém světě jsi známá jako Temnářka, na pultech knihkupectví jako Tereza Matoušková, jak by ses ale těm, kteří tě neznají, představila ty sama?

Jeden kamarád mě kdysi popsal jako spojení temné elfky a gnómky... nebo že by hobitky? Už si to přesně nepamatuji. Něčeho malého.
Píšu, bloguji, ráda čtu a povídám si o literatuře. Mám vystudovanou evoluční biologii. Momentálně studuji historii a od září si k tomu chci přibrat jako druhý obor český jazyk a literaturu.
Jsem vdaná, s manželem momentálně žijeme v Adamově u Brna. Starám se o psa a dva potkany. Mám černé vlasy, nosím černé šaty, černou rtěnku, dokonce i kolo mám černé... teda ne, kolo nevlastním a kdo poznal, co jsem právě parafrázovala, u mě má hašlerku.

Svůj blog sis založila v lednu roku 2009, jak jsi se ale k blogování a psaní vlastně dostala? Co bylo tím prvním impulsem? A proč zrovna fantasy literatura?

Píšu odmalička. K fantasy literatuře jsem se dostala přes mámu, která vlastní rozsáhlou sci-fi knihovnu a miluje Středozem. První delší povídku jsem napsala ve třinácti, právě pod vlivem autorů, jako je J. R. R. Tolkien. Mám fantastické motivy prostě v krvi.
Blogovat jsem začala až v době, kdy mi vyšla první malonákladová knížka. Potřebovala jsem webové stránky, na Blog.cz mě navedl můj budoucí manžel. První rok jsem příliš nepřispívala, psaní článků a budování komunity mě chytilo až později.

Tvá díla se odehrávají převážně v Podmoří, tebou vymyšleném světě. Co tě k jeho stvoření vlastně přivedlo? Byla to náhoda, nebo jsi to promýšlela dopředu?

Prvotní impulz ke stvoření Podmoří přišel v mých jedenácti letech, o nějakém plánování nemůže být řeč, spíš jsem si hrála. Pracovat na komplexnosti svého světa jsem začala až mnohem později.
Velice brzo jsem se ale rozhodla, že chci příběhy z Podmoří psát jako temnější fantastiku. Z tohoto kurzu jsem vykročila pouze Hladovými přáními, kde jsou hororovější prvky trochu upozaděny a je to laděno do pohádkovějšího hávu.

Vlastním nákladem jsi vydala několik dílek, tvé básně a povídky byly vytištěny v několika sbírkách a sbornících, v roce 2011 ti vyšla kniha Hladová přání, pilně bloguješ a zapojuješ se do nespočtu projektů - naposledy ses účastnila besedy na knižním veletrhu Svět knihy. Nemáš někdy chuť všeho nechat a začít žít trochu "klidnější" život?

Vlastně ani ne, co bych potom dělala? Když cítím, že je toho na mě moc, prostě na jeden den (týden, měsíc) vypnu a ve volném čase koukám pouze na seriály. Člověk nemůže jet na plný plyn pořád, ale to neznamená, že by se měl jenom tak lehce vzdávat vytyčených cílů.

Myslím, že většina lidí si asi nedokáže představit, jak vypadá takový proces napsání a vydání vlastní knihy od začátku až do konce. Mohla bys trochu nastínit, jak taková cesta ke "jménu na obálce" vypadá a co všechno musí člověk překonat?

To se tak jednou ráno vzbudíte a v mozkovém laloku vás hryže nápad, který vám nedá spát. Chodíte pozdě do školy nebo do práce, v kuchyni se vám kupí neumyté nádobí, párkrát vás málem přejede auto, autobus, tramvaj, trolejbus, vlak... bába na kole... Prostě začíná to být o život.
Řeknete si, že to takto dál nejde, že se sebou musíte něco udělat. Tak jednoho večera zasednete k psacímu stolu a dáte se do práce na svém novém literárním počinu. Uleví se vám, i když to prakticky vzato není lepší. Vyhodí vás ze školy nebo z práce, nádobí se kvůli erozním činitelům rozpadne na prach, a pokud to ta bába na poslední chvíli neubrzdila, máte pár končetin v sádře.
Pak přijde onen okamžik. Naklepnete poslední písmeno. Zaradujete se, vezmete si berle a jdete se odbelhat za svým kamarádem, který vám dělá betačtenáře. Ten vás samozřejmě sprdne, seškrtává vám, co může, a pošle vás domů. Tam si sklesle ohřejete párek na fosilním zbytku talíře, uvaříte si kávu a dáte se do oprav. Po dalším půl roce vylezete z té zatuchlé kobky, ve kterou se změnil váš domov, chvíli oslněni mžouráte do slunce a nabíráte do plic ten nezvykle čerstvý vzduch. Je na čase poslat rukopis nakladateli.
S novou chutí do života začnete obesílat nejrůznější vydavatele. V 99,99 % případů máte prostě smůlu a vy jste promrhali značnou část svého života psaním něčeho, co nikdy nespatří světlo světa. Může se ale stát, že se váš rukopis zalíbí. V tomto případě se můžete těšit na další kolo redakčních oprav a úprav. Vytáhnete z lednice cosi, o čem si nejste jisti, jestli je vaším talířem nebo párkem, sníte to, uvaříte si kafe a dáte se do díla. O pár nuzných týdnů později máte hotovo a pošlete rukopis zpět. Usnete s dobrým pocitem, že kniha vyjde příští rok na podzim.
Dalšího rána se vzbudíte a v mozkovém laloku vás hryže nápad.

Co ty sama považuješ za největší úspěch a čeho bys naopak chtěla ještě dosáhnout?

Myslím si, že mám všechno stále ještě před sebou. První oficiálně vydaná knížka a pár publikovaných povídek považuji za dobrý první krok, ale rozhodně za nic víc. Jednou bych pro sebe chtěla mít v knihkupectví vyhrazený regál, jako má třeba Terry Pratchett. To je asi můj největší sen. Do té doby se nedá mluvit o největším úspěchu.

Na internetu máš velkou skupinu fanoušků a podporovatelů. Kde bys, myslíš, dnes byla, kdyby sis tenkrát nezaložila blog?

Netroufám si hádat, blog mi rozhodně v mojí tvorbě velice pomohl. Existují ovšem i jiné způsoby, jak se prezentovat navenek. Na něco bych přišla, znám se.


(
Jeden kamarád mě kdysi popsal jako spojení temné elfky a gnómky…) Foto: Alča Herzánová

Co tak pozoruji, tak přibývá stále více a více blogerů, kteří chtějí být spisovateli. Co bys poradila nejen jim, ale také ostatním, kteří mají stejný sen?

Uvědomit si, že chtít nestačí, a začít na sobě skutečně pracovat. Obětovat tomu, co chtějí, všechno. Být spisovatelem neznamená sesmolit za jedno odpoledne povídku plnou chyb a tu hodit na internet, že si toho třeba nějaký nakladatel všimne. Víte kolik tam takových povídek je?
Vy sami se musíte zviditelnit a zaujmout mezi stovkami a stovkami jiných, utrhnout si aspoň ždibec pozornosti a využít té šance naplno. To není jenom tak.
Jo, ještě něco. Pořiďte si partnera, který bude mít pro vaši vášeň aspoň minimální pochopení... a který koupí čerstvé párky, až vy nebudete moci.

Děkuji moc za rozhovor a nakonec ještě poslední otázku. Už brzo ti má vyjít další kniha, Vílí kruhy, tak na co se v Podmoří můžeme těšit tentokrát?

Příběh z temného postapokalyptického světa, který míří k další apokalypse. V Podmoří se pokazilo mechanické slunce a zdá se, že neexistuje nikdo, kdo by ho dokázal opravit. Šeptá se o tajném zdroji světla, který prý ukrývají víly. Chystá se válka o zdroje. Čtveřice čarodějů, které čtenáři znají z Hladových přání, se situaci snaží uklidnit, při tom však začínají překračovat hranice, za které by žádný živý tvor neměl jít. Bude to o hodně drsnější než Hladová přání, ale věřím, že se to milovníkům Podmoří bude líbit.
Momentálně se připravuje obálka, zatím jsem viděla pouze černobílé návrhy, ale jsem nadšena. Alena Kubíková má zlaté ruce. Brzy se pochlubím.


Hladová přání

autor: Tereza Matoušková


Podmoří je tajemné místo plné magie. V klášteře na Tark Itlenu, kde žijí čarodějové, se v podzemí ukrývá nejedno magické stvoření, které čeká, až bude znovu nalezeno. Cukrátko má ale štěstí. Nalezeno malou a nevinnou Jukatou se dostává na svobodu a za pár kapek dívčiny krve je ochotno splnit jí jakékoliv přání. Alespoň to tak zpočátku vypadá. V dívčiných očích je možná Cukrátko jen skřítkem, ve skutečnosti je ale něčím mnohem strašlivějším…

Hladová přání nejsou kniha, které si v knihkupectví všimnete. Mám-li být upřímná, nejspíše ji ani nevezmete do ruky, pokud si pro ni vyloženě nejdete. O to víc váš ale překvapí, co se skrývá v té útlé, ani ne sto stránkové knížečce. Temný příběh plný humoru, akce a napětí, v němž nechybí ani poučení na konci. Není to mnohasetstránková kniha, nad kterou strávíte několik týdnu a jejíž příběh se bude odehrávat několik desetiletí, ale ani se jí nesnaží být. Hladová přání jsou příjemným zpestřením na deštivé odpoledne a jsou v tom více než dobré.
Autorka vytvořila, stejně jako spousta dalších spisovatelů fantasy, svůj vlastní svět - Podmoří. Většina jejích děl se odehrává právě v něm. A jelikož Hladová přání nejsou ani zdaleka to první, co napsala, postavy už mají za sebou určitý vývoj a jejich vztahy už prošly několika fázemi. Neznalost některých souvislostí je tedy trochu rušivý faktor, nicméně bystrý čtenář by si měl umět dát dvě a dvě dohromady - není to tak, že by bez předchozího seznámení s Podmořím čtenář nedokázal pochopit, co se v knize děje.
Asi největší předností příběhu jsou postavy a jejich vzájemné vztahy. Konverzace Atalana s Femorianem nebo se Zorenou jsou tak dokonalé, že se po jejich přečtení budete smát, dokud vaše břicho nebude zralé na návštěvu nemocnice. Autorka má svůj specifický styl a humor, a tak se rozhodně nedočkáte ohraných vtipů a stokrát omletých frází.
Ačkoliv humor je zřejmě největší předností knihy, nejedná se o "komedii" a ani ji tak nelze brát. Jak Jukata postupně propadá Cukrátkově moci, můžeme sledovat přeměnu malé nevinné holčičky v závislou narkomanku. Líbí se mi, že autorka dokázala zpracovat takhle aktuální téma do fantasy příběhu a ukázat ho tak z úplně jiného úhlu.

Hladová přání nejsou dokonalá ve všech směrech, rozhodně jsou ale něčím novým a neokoukaným. Tereza Matoušková právem patří mezi nejnadanější mladé spisovatelky fantasy a já se nemůžu dočkat na její další díla. Jsem si totiž jistá, že Hladová přání byla jen příjemným předkrmem a hlavní chod je stále ještě v kuchyni. Jako zahájení večeře ale více než delikátní.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Arvari Arvari | E-mail | Web | 16. června 2013 v 19:51 | Reagovat

Pěknej rozhovor. :-) A ten děj Vílích kruhů vypadá veskrze zajímavě, už se na ně těším. :-)

2 Anďa Anďa | Web | 16. června 2013 v 20:24 | Reagovat

luxus ??? :-)

3 Niviat Niviat | Web | 18. června 2013 v 7:53 | Reagovat

Příjemný rozhovor a na Vílí kruhy se už strašně moc těším. Poputují do mojí skromné knihovničky. :-)

4 Lukáš Lukáš | Web | 18. června 2013 v 19:32 | Reagovat

Já moc knižní fantasy nemusím. Spíš učebnice a tak. Ale kdyby to bylo někdy zfilmováno (jako že proč by ne), tak bych to rád shlédl. No co by ne ? :-)

[3]: vsadím se, že skromná vůbec není ;-)

5 vivienne vivienne | Web | 18. června 2013 v 20:25 | Reagovat

povedený rozhovor

6 Dragita Dragita | Web | 18. června 2013 v 21:03 | Reagovat

pěkný rozhovor, nemohu se dočkat Vílích kruhů :-) jsem pěkně zvědavá :-D

7 ewril13 ewril13 | Web | 19. června 2013 v 10:51 | Reagovat

Ahojky
Rozhovor je super, moc povedený:) A na Vílí kruhy jsem zvědavá, hlavně na tu obálku. Můžu se zeptat? Už víš kdy Vílí kruhy vyjdou? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama