U povídek si člověk neodpočine

16. srpna 2013 v 2:01 | Tereza Matoušková |  Fantasy a tvůrčí psaní
Povídka je takový krátký roztomilý útvar. Oproti maratonu, který musí člověk uběhnout při psaní románu, je jen takový sprinteček. Člověk se u toho ani nezadýchá. Po dopsaní dlouhého útvaru, je skvělé si napsat povídku. Jeden si u toho skvěle odpočine.

HOUBELES.

Za poslední cca tři měsíce jsem naplněna výše popsanou filozofií nadatlovala čtyři povídky. Akční dirty fantasy, symbolickou pohádku, humoristickou vztahovku a jednu hodně drsnou ze života. (Takhle za sebou to vypadá, jako když pejsek a kočička vařili dort, přiznávám.)

Zdálo by se, že napsat povídku je v lecčems jednodušší než napsat novelku nebo román. Po tříměsíčním datlování povídek říkám, že není. On totiž hodně mate ten rozsah, ale zkuste si představit, že máte dejme tomu na psaní rok a dostali jste za úkol naklikat 300 000 znaků. Buď do tohoto rozsahu můžete nacpat jeden román nebo 7 povídek.

Dobře, beru v potaz, že tu mezi námi můžou být povídkáři, kterým jde psaní románu jako psovi pastva, ale v zásadě bych řekla, že dají víc zabrat ty povídky.

Povídka je krátký sevřený útvar, který musí celou dobu šlapat jako hodinky. Úvod, šup, šup, šup, prásk pointa a nazdar. Dokončeno? Super. Tak další, ať to odsýpá. Úvod, šup, šup, šup, prásk pointa a nazdar. Jakmile trochu chytíte psací tempo a sžijete se s postavami, už jste na konci, musíte odhodit motivy, se kterými jste doteď pracovali a začít vymýšlet něco komplet nového.

To mi vadí. Jelikož jsem se zařekla, že nebudu psát samostatně stojící podmořské povídky, pracuji obvykle s partou naprosto nových hrdinů. Jakmile si ji oblíbím a zamiluji si prostředí, které popisuji, už se s tím vším musím rozloučit. To mě sakra moc štve.

UF.

Já nevím, ja vám, ale mě jako člověku, který má největší problémi se začátky a pak valí, dává tento styl práce daleko víc zabrat. Je pro mě daleko lepší psát jeden a ten samý útvar třeba půl roku nebo rok, nezastavovat se a nepřebíhat na jinou "dráhu".

Co se týče toho, jestli jsou pro začátečníky vhodnější povídky nebo romány, tak bych řekla, že je skoro fuk. Autor se musí vypsat a jestli si svých tisíc stran konzistence tráveniny odkroutí jako ságu, dva romány, nebo padesát povídek... (Když napíšu padesát povídek vypadá to najednou děsivěji než dva romány, že?)

Jo, jo, jo, povídka má spoustu výhod, pokud už jste trochu vypsaní. Je to rychlé, je to levné (Temnářko, dost, nemysli na Babicu.. teď!), je to krátké, takže pokud nemáte svou věrnou čtenářskou smečku, je zde větší pravděpodobnost, že si to někdo cizí přečte, než že přelouská 500 A4.
Povídku navíc můžete to poslat do soutěže a vyhrát... tričko. Nebo se vecpat do nějakého sborníku. Třeba. S románem je to o něco složitější.

Psaní povídky do soutěže nebo do sborníku ovšem vyžaduje stejné nasazení jako psaní románu a pokud má povídka zabodovat i stejnou profesionální péči. Takže žádný odpočinek. Podvedli nás! Je to práce navíc!

Povídek už mám, jářku, plné zuby, jdu si zase rozjet něco trochu delšího,


Temnářka
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Babe Babe | Web | 16. srpna 2013 v 2:50 | Reagovat

Dnes si prase neodpočine ani při té prokrastinaci...

2 Archaell Archaell | Web | 16. srpna 2013 v 2:58 | Reagovat

Ve všem s tebou souhlasím. U povídek mi připadá jako ztráta času budovat svět, což u fantasy/sci-fi musíš udělat, ale nemůžeš o něm dostatečně mluvit kvůli rozsahu, vytvářet kulatý postavy, který už stejně nepoužiješ a splnit všechny sliby taky není jednoduchý. Proto když už povídky, tak něco jako Zaklínač, kde to můžeš zrecyklovat do episodický sbírky.

A u toho věčně rozmazávanýho lejna, že musíš začínat povídkama, taky souhlas. Dokonce i zastávám názor, že kdo chce psát romány, tak má psát romány a kdo povídky, tak povídky. Čtenáři to možná nepřijde, ale má to odlišnou strukturu a spád. Spousta autorů píše jedno a druhé nezvládá.

3 Matthias Matthias | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 7:58 | Reagovat

Povídky jsou samozřejmě těžší. Autor musí na kratším prostoru představit příběh, postavy a ukončit to nějakou hezkou pointou.

U románu je několik výhod:
- Více prostoru na vysvětlení všeho možného i nemožného
- Když nějakou pasáž napíšu nudně, blbě, trapně - v dlouhém románu se ztratí. V povídce si ji hned všichni všimnou.
atd.

4 Dragita Dragita | Web | 16. srpna 2013 v 8:38 | Reagovat

tak to souhlasím, pro mě krátká povídka daleko větší záběr než něco delšího. Člověk se vžije do světa, který píše, chce vykrelist své postavy a najednou má být konec?
Takže jsem se ještě nezúčastnila moc soutěží, mají na mě velké nároky - aby to bylo krátké, úderné a mělo to pointu hned jasnou...no a zatím mám nápadů a nápadů ale všechno je to běh na dlouhou trať - a přiznám se, že mě dělší útvary baví mnohem mnohem víc :) akorát toho času by to chtělo víc :-D mám spoustu věcí rozepsaných, v počítači skrytých před zraky ostatních, dokud to nebude čitelné - nebo se nerozhodnu pokračovat aby to nebylo dlouho useklé :-)

5 vitr71@seznam.cz vitr71@seznam.cz | 16. srpna 2013 v 8:59 | Reagovat

Když to máš těžké. Nevím, zda to dokáži správně vyjádřit...
Jsou lidé, co mají plnou hlavu příběhů a neskutečně málo času, ty příběhy někomu vyprávět. Vidí svět kolem sebe poněkud jinýma očima a ty příběhy jim vyskakují v hlavě jako když si pustíš film. Hromadí se a bují a kypí vlastním životem. A co je hlavní, chtějí ven!Ale to prostě nejde. Když už máte tolik práce, starostí a dětí, že spíte čtyři-pět hodin denně, tak prostě není čas ukrást někde chvilku na psaní... Tedy, něčeho delšího. A tak v těch vzácných chvilkách volna, napíše člověk kratičkou povídku. Vlastně si tou povídkou uloží námět, na něco delšího. Pak doufá, že jednou zbude čas, všechny ty příběhy probudit a nechat je rozvinout se vlastním životem...
Chce to trpělivost a sem tam, jako by ventil lokomotivy upustil přetlak páry, nechat vzniknout kratinkou povídku, či fejetonek...

6 Akiyama Kara Akiyama Kara | Web | 16. srpna 2013 v 9:05 | Reagovat

Musím se přiznat, že do většího celku jsem se pouštěla jen jednou a výsledek nebyl zrovna to, co jsem si představovala, nicméně podle mě to bylo opravdu lehčí, protože jsem měla o dost víc prostoru. I když pořád píšu víc povídky, určitě se někdy znovu pustím do větších celků, i když román z toho asi nebude...  :-)

7 Ozzro Ozzro | Web | 16. srpna 2013 v 9:40 | Reagovat

Souhlas. Souhlas. Souhlas. Každý by měl psát to, co mu sedí.

Ano, povídky je někdy složité číst, záleží na žánru a na úrovni. Každopádně já mám mnohem raději povídky složitější, kde musím přemýšlet, než povídky jednoduché, byť vtipné, kde je to psáno stylem - úvod, vtip, zápetka, vtip, závěr, vtip. Haha, zasmál jsem se, ale to dál? Ani příběh, byť dynamický, ale obyčejný moc nemusím.

8 Elinor Elinor | Web | 16. srpna 2013 v 9:51 | Reagovat

[2]:no, já nevím, co mám zkušenost, povídka bez propracovaného světa (či věrohodné iluze toho, že je ten svět fakt promakanej) nefunguje. Rozhodně ne mně při psaní. :-D
S odlišnou strukturou souhlasím, co mám reakce ze strany na romány vysazených známých, tak povětšinou psaní povídek nemusí (a to i v případě, že jejich povídky nedopadají katastrofálně :-P ). Na druhou stranu, pokud se začínající autor učí řemeslu, povídky jsou fakt výhodnější - má to mnohem přehlednější rozsah, líp se drží jednotlivé nitky v hlavě, musí to mít jistější tah na branku, existuje menší šance samovolného rozpadu textu... ;-)  :-D

[3]: Matte, já tě nevím, přijde mi to naopak - v románu je toho textu moc a takový strukturní záhul, jaký si žádá vše cca nad 70 normo, dávám dost těžko. Je pravda, že v povídkách si musím šíleně hlídat dávkování informací, ale to v románu taky. Navíc je tam bordel s kapitolami (dělením na jednotlivé části textu), mám mnohem víc linií, mnohem složitější dějové oblouky, aby to vůbec fungovalo, musím tam cpát nějakou vatu, co ve skutečnosti nesmí být vatou... :-D (Jinak ano, mikropovídka je ještě těžší než psaní románu, ale bavíme se snad o normálních textech cca 30 - 60 000 znaků).

Navíc v případě psaní povídek můžeš přecvakávat mezi jednotlivými prostředími a v zásadě všude je šance na publikování stejná. Zavrtat se cca na rok do jednoho světa se stejnou partou... nevím, divím se, že z toho nemáte ponorku, přiznávám, že při finišování povídky mívám hrdinů plné zuby a potřebuju takříkajíc vypadnout zase někam jinam a s někým jiným. Což neznamená, že se nevracím zpátky, i když zatím to dopadá tak, že pro každou povídku mám strašně sofistikovaný svět a na návraty příliš nedochází. :-D

9 Arvari Arvari | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 10:33 | Reagovat

Tak je povídka a povídka. Ty moje mikrověci skoro o ničem se za povídku ani moc počítat nedají, hádám. Možná proto se mi u nich tak hezky odpočívá. A to klidně i během psaní něčeho delšího. :-D Kdybych psala delší povídky s vážně důkladně promyšlenejma postavama, asi by to bylo o něčem jiným. Ale jinak, ten pocit vzdávání se postav po dopsání už znám, a vážně je to dost k ničemu. Ne, vůbec jsem od začátku června nenapsala už dvě krátký povídky s hrdinama dopsaný knížky, rozhodně ne... :-x  :-D

10 rampatau rampatau | Web | 16. srpna 2013 v 11:50 | Reagovat

Nejsem toho názoru, že by autor měl vést čtenáře za ručičku a vše mu vysvětlovat a popisovat. Jako čtenář to prostě nemám rád. Miluji povídky, které se zaměřují přímo na děj a nezastavují se nad popisem okolí, popřípadě zákonitostmi světa, ve kterém se vše odehrává. Charakter postav často vyplývá ze samotných dialogů, pokud jsou dobře a živě napsané, tak proč to ještě rozmazávat? U dobře napsané povídky čtenář vše dokáže pochopit sám.

11 Pisálek Pisálek | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 12:17 | Reagovat

Přesně proto mě ty povídky prostě nebavěj :D Jen málo povídek jsem vůbec dotáhla do konce, vím asi k mojí škodě. Ale což, radši si tu syslím ty svoje dlouhý útvary :D

12 agrrr agrrr | 16. srpna 2013 v 13:06 | Reagovat

Tak dle mého osobního názoru, je román zákeřnější. Udržet v něm celu dobu jednotný styl a „tempo“ je docela obtížné. Aby se pak nestalo, že každá část vypadá jako od někoho jiného. A taky vymyslet a propracovat příběh, zápletku a pointu tak, aby to nevypadalo jako povídka roztažená a vycpaná bezúčelným  plácáním. Což je problém i „proflánkutých“ spisovatelů a nejednou se mi stalo, že mě pak knížka nebavila.
U povídek je zas problém, jak jsi zaprvé psala narvat myšlenku děj a hlavně pointu do krátkého úseku (hlavně to vypointovat). A hlavně problém, který mně docela ubíjí jakožto čtenáře je ten, že u spousty povídkářů jsou všechny díla jako podle jedné šablony. Ano, jména postav prostředí a jako-že zápletka jsou jiná, ale princip, děj a schéma jsou naprosto totožná. A já mám pak pocit, že čtu jednu povídku stokrát jinak. Různé variace jako s tím Babicou „ a když nemáme temného čaroděje flákneme tam temného rytíře a když ani ten, poslouží nám zmutovaný jogurt...“;-)

13 Ave Ave | Web | 16. srpna 2013 v 13:07 | Reagovat

Nechtěla by ses stát členem vlčí smečky v naší RPG? http://wolf-war-rpg.blog.cz/ (Moc se omlouvám za reklamu.)

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 16:57 | Reagovat

Popravdě, netroufám si říct, co je těžší. Asi jak pro koho. Podle mě jsou to dvě úplně odlišné disciplíny (i když asi zase ne tak odlišné jako sprint a maratón, řekněme třeba míle a maratón :-)). Já preferuji povídky i z toho prostého důvodu, že na opravdu poctivě udělaný rozsáhlejší formát prostě nemám čas, na to člověk potřebuje na rok prakticky zmizet ze světa, aspoň při mém způsobu psaní :-). No a jako čtenář dávám přednost výborným povídkám před dobrým románem. Jen si povídky musím trochu dávkovat, abych z různých zápletek neměl v hlavě guláš.

15 Blangela Blangela | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 18:34 | Reagovat

Neumím psát ani jedno, i když snaha tu je. Je ti doufám jasný, že jednou se dočkáš pokračování té mé slátaniny (Anastázie, chapter one.). Doufám, že se těšíš. (Asi ne. Možná jsi zapomněla xD)
A já držím palce, ať ti nezdrhne můza. Jen se mi zdá, že ji máš stejně v kleci. 3 povídky za 3 měsíce??? A jako vážně?

16 Pořád Skřítek Pořád Skřítek | Web | 16. srpna 2013 v 23:07 | Reagovat

Jako čtenář preferuju romány. Přestože si ráda přečtu nějakou tu povídku, uplyne týden a já si prostě nevybavím, o čem byla. Zato si doteď pamatuju jména všech postav z knížky, kterou jsem četla, když mi bylo deset.
Při psaní je to naopak (nepůsobí to zvláštně?). Možná je to tím, že jsem zatím nedostala nápad, ze kterého by něco delšího mohlo vzniknout.

17 Radomír Hanzelka Radomír Hanzelka | E-mail | Web | 19. srpna 2013 v 9:57 | Reagovat

Protože sem tam taky občas něco zkouším napsat a protože jsem si vyzkoušel vydat dvě knížky, tak musím říci, že je někdy jednodušší psát novelu, než povídku, i když se to nezdá..

Třeba teď mám jednu rozepsanou a původní záměr byla povídka o 20-ti stránkách max. No a teď už je to 65 stran, celkem se to rozjelo a jsem teprve v polovině..

To jindy zase  začnu povídku a jsem rád, že napíšu 4-5 stran. Takže to je asi dle "intenzivního políbení od té můzy", či co.. :-)

18 Nila Nila | Web | 19. srpna 2013 v 23:40 | Reagovat

Ahoj! Máš obrovský talent! Přihlaš se do naší literární soutěže! Zviditelni si svůj blog!
MMD-pěkný blog :)

19 the-hunter the-hunter | Web | 21. srpna 2013 v 21:01 | Reagovat

Někdo radši sprintuje, někdo běhá maratóny. Jakmile se člověk naučí psát, je to asi velice konkrétní záležitost, ale do té doby... Neměl by si vyzkoušet od všeho trochu? Jak kratší povídky, kde je ten děj víc nahusto, tak delší, rozvleklejší romány? Má osobní zkušenost je zatím bohužel nulová (téměř nulová :-P), ale mám pocit, že nakonec to vždycky dopadne stejně - pokud zvládáte řemeslo, dokážete lépe či hůře napsat příběh libovolné délky. O ničem víc to v podstatě není, ne?

20 imdisabled imdisabled | Web | 22. srpna 2013 v 11:24 | Reagovat

Podle mě je to tak, že každému sedne něco jiného...někdo radši píše krátké útvary a jiný zase vyniká v běhu na dlouhou trať a vyjde z toho pak několikadílná sága. :-D  A teď mě napadá - kdy se vlastně můžeme těšit na Vílí kruhy? :-)

21 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 24. srpna 2013 v 22:17 | Reagovat

Páni =D Konečně někdo narovinu popsal, jak to je =D

22 Lokusta Lokusta | E-mail | Web | 26. srpna 2013 v 18:50 | Reagovat

Osobne si nemyslím, že je jedno s čím autor začne. Samozrejme, ak ide iba o zábavu (vlastné potešenie), nech si píše, čo chce, ale ak to pisateľ myslí aspoň trochu vážne mal by si dávať veľmi dobrý pozor, čo píše a to je pri románoch s kombináciou "spisovateľ"-začiatočník" veľmi náročné, skoro nemožné. Som zástanca toho, že autor si má rozmyslieť každé slovo vo vete ešte pred tým než ju vloží na papier, a ak sa tak nakoniec stane ešte by si ju mal prejsť niekoľkokrát, aby prišiel na to, akú veľkú výpovednú hodnotu táto veta má a či nie je zbytočná. Tiež preferujem otrepané "kvalita miesto kvantity", z čoho mi vyplýva, že je lepšie napísať dobrú pol stranovú poviedku ako zlý tisíc stranový román. Prirodzene, ak je človeku blízka triviálna literatúra a tým pádom pred literárnou hodnotou uprednostňuje dejovú je otázne či takáto "priveľká" snaha je potrebná, hoci na škodu to nie je. Tiež si napísala: "Je to rychlé, je to levné..." takéto vyhlásenie, ktoré je myslené vážne (neviem nakoľko je to u teba) si môže dovoliť asi len autor, ktorý má talent prekračujúci jeho bežnú mieru (z klasických autorov si spomínam len na Mila Urbana), každý text je taký náročný, ako si ho autor sám spraví, nehovoriac o tom, že len veľké literárne talenty začínali rovno od románov a preskočili časť s uverejňovaním poviedok. Ale ako som povedala na začiatku, aby som nakoniec nevyznela priveľmi kriticky, ak ide iba o zábavu a nie vážny úmysel, je jedno, čo si kto píše, hlavne, že ho to baví a robí ho to šťastným.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama