Tažení Břetislava I. do Polska pro ostatky sv. Vojtěcha

8. října 2013 v 11:10 | Tereza Matoušková |  Historické okénko
áda bych sem začala přidávat více článků o historii, nejen tipy na zajímavé publikace, ale i povídání o mých oblíbených obdobích. Břetislav I. patří k mým zamilovaným historickým postavám, proto jsem se rozhodla sem zkusmo přidat svou práci o jeho slavném tažení do krajin polských. Vyjádřete se, prosím, v komentářích, jestli máte zájem o více podobných odborných nebo poloodborných článků.







V otázce Česko mezi Východem a Západem sehrály důležitou roli i události na začátku 11. století, konkrétně Břetislavova slavná cesta do Hvězdna pro ostatky sv. Vojtěcha, chované ve zdejší katedrále.



Břetislav se narodil roku 1002. Byl nemanželským potomkem knížete Oldřicha, kterého údajně zplodil se selkou Boženou. Nemanželský a zčásti neurozený původ se rozhodl vylepšit únosem a následným sňatkem s dcerou bavorského vévody Juditou ze Shweinfurtu. Nejprve spravoval z otcovy vůle Moravu, kterou Přemyslovci dobyli kolem roku 1019 na Polácích. Poté, co jeho otec Oldřich zemřel a strýc Jaromír rezignoval v jeho prospěch se roku 1035 Břetislav stal českým knížetem.


Na polský stát dolehla za vlády Meška II. (1025-1034) těžká krize. Vše se jenom vyhrotilo po jeho smrti, kdy Meškův syn Kazimír (1034-1058) musel z Polska uprchnout. Státní autorita klesala. Tyto zprávy se dostali až do Prahy a zněli velice příjemně, jelikož měli Češi s Poláky nevyřízené účty. Stále ještě nevybledly vzpomínky na odejmutí Slezka, Krakovska i Moravy, po nichž následovala polská okupace Čech (1003-1004). Navíc Čechy lákaly vyhlídky na bohatou kořist. Břetislav nemohl takovou příležitost ignorovat, tlaku družiny se naopak nebránil a kalkuloval, jak z chystaného tažení získat co nejvíce.


Nejvhodnější příležitost k napadení Polska se naskytla začátkem roku 1039. Velkopolsko a Mazovsko zrovna zachvátil mohutný sociální výbuch, který směřoval proti křeťanství a lidé pomalu začali oživovat pohanské praktiky. Nebylo zde panovníka, který by zemi chránil a vládu v Mazovsku si nárokoval velmož Mečlav.


Břetislav otevřeně chystal válku již od jarních měsíců 1039. Kosmas popisuje, jak knížecí "verbíři" sháněli vojsko po celé zemi a hrozili při tom trestem oběšením, pokud by se někdo opozdil. Přibližně koncem června 1039 vtrhlo české vojsko do Slezska, následně přes Vratislav zamířilo do Velkopolska. Kosmas vylíčil Břetislavův útok na Polsko velice barvitě a rozhodně ne nezaujatě. V podstatě o jeden z pomyslných vrcholů Kroniky Čechů a je to událost, k níž se Kosmas rád vracel a srovnával ji se svou současností. Kupříkladu líčení útoku coby bouře, která "zuří, řádí a vše poráží", si kronikář vypůjčil z jiné raně středověké kroniky. Vyprávění o dobytí Krakova je zřejmě pouhou literární fikcí a celkově nebylo moc co popisovat, protože hrady se vzdávaly bez boje. Nebyl tu nikdo, kdo by řídil jejich obranu.


Břetislavovo tažení mělo ovšem jasný cíl - Hnězdno. Zdejší katedrála ukrývala ostatky druhého pražského biskupa a mučedníka Vojtěcha. Jejich získání mohlo otevřít cestu k pražskému arcibiskupství. Proto se výpravy po Břetislavově boku účastnil i pražský biskup Šebíř a s ním zřejmě i značná část českého duchovenstva. V určité fázi se měla válečná výprava změnit v pouť k ostatkům svatého Vojtěcha.


Ještě předtím než Břetislav dorazil k cíli svého tažení, se vojska zastavila u nepříliš rozlehlého, ale mohutně opevněného hradu Giecz (Kosmas o něm píše jako o Hedči). Hrad leží zhruba 25 kilometrů, což je zhruba ve vzdálenosti jednodenního pochodu, od Hnězdna. Giecz bývala důležitou oporou moci polských vládců v počátcích státnosti a tím pádem důležitým hradem. Bránil totiž přístupu k centrálním pevnostem, které ležely v jádru polského státu - Hnězdnu, Ostrovu Lednickému i Poznani. Mimoto střežil křižovatku dálkových obchodních cest.


Podle Kroniky polské tak řečeného Galla Anonyma tvořila Giecz významou oporu vojska Boleslava Chrabrého. Podle kronikáře z ní pocházelo tři sta obrněnců a dva tisíce štítonošů, příslušníků lehké jízdy. Je otázkou, jak silná byla Giecz v době vpádu Břetislavova vojska. Kosma líčí, že se obyvatelé hradu a jeho okolí českému knížeti poddali bez jakékoliv známky odporu a prosili jej, aby je převedl do Čech. Kníže jim vyhověl a dal jim nemalou část lesa Črnína.


V této době nebyl přesun obyvatelstva z Giecze a jeho okolí do Čech ničím zas tak výjimečným. Na jedné straně tu máme obrovský podíl neobdělávané půdy a na straně druhé nedostatek pracovní síly. Proto bylo přesidlování lidí i na velké vzdálenosti značně výnosné.


Giecz tímto ztratila své výsadní postavení mezi polskými hrady. Přesto, že se obyvatelé vzdali, hrad byl vypleněn a zajisté i vypálen. S českým útokem si archeologové spojují stopy požáru v hradbě. Je to celkem logické, protože z taktických důvodů si Břetislav nemohl dovolit si nechat ve svých zádech při postupu na Hnězdno funkční hradiště.


Koncem července Břetislav vstoupil do církevní metropole Polska, do Hnězdna. Hnězdenský hrad v té době představoval nejdůležitější politické a církevní středisko polského státu. Raně středověké hradiště zabíralo Lechovu horu, výrazné návrší, které bylo obklopeno jezery a mokřinami. Své jméno si vysloužila proto, protože se zde podle mýtů na místě orlího hnízda usadil Lech. Právě odtud měl vzejít kmen Polanů. Roku 997 přivezl Boleslav Chrabrý do Hnězdna ostatky svatého Vojtěcha, které zlatem vykoupil od Prusů. Díky Vojtěchovým ostatkům se Hnězdno stalo kolem roku 1000 jednou z nejvýznamnějších církevních metropolí. Když hrad v roce 1039 obsadilo vojsko Břetislava I., hradby byly spáleny, kostel zbořen a hroby vyloupeny. Do Prahy nebyly převezeny jenom ostatky sv. Vojtěcha, vzali i kosti Vojtěchova bratra a zároveň prvního hnězdenského arcibiskupa Radima-Gaudentia a taky ostatky tzv. Pěti bratří.


Kosmas popisuje okázalé usmíření se světcem, které se mělo v hnězdenské katedrále odehrát před vynětím ostatků z oltáře. Jelikož se údajně nepodařilo otevřít Vojtěchův hrob, vyhlásil kníže Břetislav z hnězdenského kostela zákoník. Jde o nejstarší zemský zákoník, později se pro něj vžilo označení Břetislavova (případně hnězdenská) statuta. Nová ustanovení, která kníže vyhlásil, zřejmě vycházela vstříc Vojtěchovým přáním, která žila historickém povědomí svatovítské biskupské kapituly (ustanovaní o manželství, soudech, krčmách, o návštěvách kostelů, pohřbech a další). Zřejmě šlo o předem pečlivě připravený akt. Autoritu těchto ustanovení podporovalo přitakání biskupa a posilovala jej také přítomnost "všech" "Bohemanů". Tím, jak Kosmas dění popisuje, ho přirovnává k starozákonním událostem. Tam vedle krále vždy působil jeho prorok-velekněz, přičemž společně prohlašovali a bránili Boží zákon.


Poté se měli kníže, biskup Šebíř a spolu s ním i vojsko tři dny postit. Takto si světce, který musel svého času z Čech uprchnout, usmířili a bylo jim dovoleno vztáhnout ruku na oltář, v němž byly ostatky uloženy. Vojtěchovo tělo smělo být přichystáno na cestu k domovu. Kosmas popsal slavnostní procesí, ve kterém nesli ostatky sv. Vojtěcha a dalších světců do Prahy, k níž vojsko dorazilo 23. srpna. Na druhý den omráčilo shromážděný dav obrovské množství cenností, zvonců a zajatců, které Břetislavovi muži ukradli. V čele procesí jeli kníže a biskup Šerbíř a nesli schránku s ostatky svatého biskupa. Ostatky byly uloženy v katedrále sv. Víta.


S translací Vojtěchových ostatků chtěli zřejmě Břetislav a Šebíř přenést i arcibiskupství, jež bylo kdysi nad těmito ostatky založeno. Nešlo jim ani tak o prestiž. Ve střední Evropě vývoj směřoval k tomu, že se království vázalo na přítomnost církevní metropole. Souviselo to s úsilím Oty III, kdy do skladby říše měly vejít čerstvé křeťanské státy východu: Čechy, Polsko a Uhry. Vládcové těchto zemí by uznali primát císaře a získali by královskou hodnost. Po smrti Oty III. Projekt ztroskotal, ovšem ohlasy zůstaly.


Jelikož první vlna královských povýšení Čechy minula, krize na zlomu tisíciletí a odklon Jindřicha II. (1002-1024) od politiky svého předchůdce zmrazili šance Přemyslovců na královský titul, rozhodl se Břetislav provést velice odvážný a riskantní krok, tzn. přenesení ostatků.


Hypotézu ohledně arcibiskupství by mohla potvrzovat nepřímá pramenná svědectví. Zpráva Annalisty Saxa, autora z poloviny 12. století. Ten se při líčení událostí okolo roku 1040 odchýlil od své předlohy, Kosmovy kroniky, a zmínil, jak se mohučský arcibiskup velmi rozhněval na biskupa Šebíře. Důvodem bylo, že si dovolil vztáhnout ruku po palliu. Jelikož pallium, což je součást liturgického oděvu, udělovali papežové většinou jen nově ustanoveným arcibiskupům, je možné, že je tato Annalistova zmínka důkazem Šebířových ambicí. Stoletý odstup mezi dobou sepsání kroniky a skutečnými událostmi ovšem hodnotu tohoto svědectví oslabuje.



Významná je proto jedna z říšských synod z poloviny 11. století, tedy pramen současný. Ten zmiňuje "Adalberta, spražského biskupa". Vzhledem k tomu, že v té dobé na pražském biskupském stolci žádný Adalbert neseděl, dá se považovat zkomolená podpisová formule za odraz snah propojit pražské biskupství se sv. Vojtěchem.


Nicméně zdánlivě úspěšná výprava Břetislavovi ani biskupu Šebířovi mnoho dobrého nepřinesla. Jelikož se po smrti Konráda 4. června 1039 se králem stal jeho syn Jindřich III (1039-1056), který byl rozhodnutý upravovat východní poměry, bylo zřejmé, že návrhům na povýšení Prahy na arcibiskubství nebude nakloněn. Břetislav proto vyslal poselstvo k Benediktovi IX (1032-1045). Papež ovšem v této době nehodlal do poměrů za Alpami zasahovat, proto poselstvo zcela ztroskotalo. Naopak čeští zmoněnci se museli obhajovat z nařčení, že se v dopustili těžkých hříchů (násilné translace svatých ostatků a zplenění křesťanské země). Aby Břetislav vykoupil, musel postavit klášter. Břetislavovo pokání stálo u zrodu staroboleslavské kapituly roku 1046.


Daleko větší potíže knížeti způsobila prudká reakce krále Jindřicha III., jehož tažení do Polska rozlítilo. Nevadilo mu ani tak porušení mocenské rovnováhy v regionu, ta už byla tak jako tak vychýlena neexistencí knížecí vlády v Polsku. Obával se spíše Břetislavovy přílišné samostatnosti a snahy dosáhnout svých cílů na vlastní pěst bez králova požehnání. Proto se rozhodl zahájit obnovu Polska. Poslal polského pretendenta trůnu Kazimíra II (1035-1058) do Polska s houfem německých válečníků, jak tvrdí Gallus Anonymus. Následně od Přemyslovce požadoval jeho podrobení se spolu s většinou kořisti. Kladením těžkých podmínek hodlal Břetislava vyprovokovat, jelikož odmítal připustit vzestup některého z východních sousedů.


Břetislav králi vydal jako rukojmí svého syna, aby odvrátil bezprostřední nebezpečí, avšak podrobit se odmítl. Král se jej pokusil vojensky ztrestat, ovšem napoprvé bez valného úspěchu. Břetislav se na válku pečlivě připravil a napoprvé krále Jindřicha porazil.



Břetislavovo vítězství z roku 1040, bylo jenom předzvěstí dalšího konfliktu. Kosmas to vystihl v řeči, ktrou vložil do úst markrabímu Ekkehardovi. Ten roku 1040 díky zradě kastelána Prkoše prošel i se saským kontingentem přes česká opevnění. Přestože ho Břetislav zaskočil, nakonec odtáhl bez větších ztrát zpět. Knížete tehdy nabádal ke smíření. Varoval jej před množstvím "malovaných štítů", které proti němu může Jindřich postavit. Již z prestižních důvodu, nemohl Jindřich přejít újmu na cti, již pro něj porážka představovala. Taktéž smrt mnoha velmožů mezi pohraničními záseky českého hvozdu zajišťovala králu podporu od rodin padlých. Marně se kníže snažil nabídnout osobní jednání. V květnu 1041 na dvorském sjezdu v Seligenstadtu král předložil českému poselstvu ultimátum. Buď se Břetislav podrobí a vzdá se polské kořisti, nebo bude proti Čechám svoláno další tažení.


Rozhodnutí přinesl již následující rok 1041, Jindřich se tentokrát na tažení bedlivě připravil a podařilo obejít záseky v příhraničním hvozdu a přitáhnout až ku Praze. V obavě ze msty mohučského biskupa utekl do Jindřichova tábora biskup Šebíř a brzy po něm i značná část velmožů. V tom okamžiku byl Břetislav donucen svými předáky, aby se podrobil. Altašské letopisy události líčí jako trest pro knížete za zradu na králi. Podmínky míru, který byl sjednán o sv. Michalu (29. září) zněly velice tvrdě. Kníže se musel s celou zemí podrobit a přísahat, že se dostaví ke králi do Řezna. Měl zaplatit velkou sumu peněz jako válečnou náhradu a uhradit tributární poplatek, který dlužil za poslední tři léta. Také měl vrátit zajatce z polského tažení a vše, co kdy králi či jiným knížatům sebral. Jako další závazek musel zrušit hraniční opevnění a upravit cesty, aby se německé vojsko mohlo pohodlně vrátit zpět.


Situaci ovšem zachránila Jindřichova potřeba mít nějakého spojence mít nějakého spojence pro chystanou intervenci v Uhrách a Břetislav se zdál jako ideální kandidát. Měl z mládí zkušenosti s výpravami do Uher, velel zdatnému vojsku a zároveň by se tím odčerpala jeho přebytečná energie. Proto se Břetislavovi v Řezně dostalo milostivého přijetí. Poté co v rouše kajícníka padl králi k nohám, vzdal se vlády a prosil o odpuštění, mu král na přímluvu ostatních velmožů udělil jeho země zpět v držení. Výtěžky z polského tažení, které sloužily jako záminka ke vpádu do Čech, byly Břetislavovi téměř přiznány, král svolil, aby si kníže mohl ponechat dvě území, patrně Vratislavsko a Holasicko ve Slezku. O vrácení těla Vojtěcha, kořisti nebo zajatců již není slyšet, ale zároveň ani ne o povýšení Prahy na církevné metropoli.



Použitá literatura:


TŘEŠTÍK, D., ČECHURA J., PECHAR V.: Králové a knížata zemí koruny české, Praha 2001.

KAHLOUS, D.: České země za prvních Přemyslovců - I. Díl Čeleď sv. Václava. Praha 2011.

LUTOVSKÝ, M.: Po stopách prvních Přemyslovců III - Správa a obrana země 1012-1055. Praha 2008.

ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí (1034-1198). Praha 1997.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 8. října 2013 v 16:51 | Reagovat

Wau, dobře ty. Jde o hodně zajímavé čtení. Osobně mám nejraději z našich panovníků Otakara II. a z dalších významných postav pak Suchého Čerta z Kunštátu a Jevišovic, Jana Sokola z Lamberka a jeho účast v bitvě u Grunwaldu, kde se prý vůbec poprvé použila vozová hradba, která inspirovala Jana Žižku (prý tam taky byl).
Zajímavé čtení bylo i o "loupeživých rytířích" např. rod Pancířů nebo v našem kraji Mikuláši z Potštejna. Do té doby jsem netušil, že i Karel IV. byl solidní válečník, který nekompromisně zatnul tipec většině českých a moravských loupeživých pánů.
Těším se na další díl. :-)

2 Taychi Taychi | E-mail | Web | 8. října 2013 v 20:34 | Reagovat

Vojtěch není ten, co ho umlátili pádlem, že ne?
Upřímně pro mě jsou i zajímavější období než Přemyslovci. Hodně mě baví z rodů spíše Habsburkové, z období dějin potom všelijaké větší války. Nejvíce nadšená jsem byla, když jsme brali Starověký Řím, ovšem znáš to, na základce moc dopodrobna nejdeme a mnohdy máme trochu zkreslenější údaje. :-)

3 Korchon Korchon | 8. října 2013 v 20:55 | Reagovat

Skvělý článek, jen bych měl dotaz. Odehrála se tedy během polského tažení nějaká větší bitva?

4 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 9. října 2013 v 13:42 | Reagovat

[1]: Nejsem si jistá, jestli bude přímo navazovat, do té hry o trůny, která probíhala po Břetislavově smrti se mi zatím moc nechce, je to tam hrozné politikaření. :-D

[2]: Já mám Přemyslovce ráda, je to taková česká hra o trůny.

[3]: O ničem co by se dalo nazvat větší bitvou nevím, hrady se spíš vzdávaly. (Hedč) Souvisí to z tehdejší situací v Polsku, která nebyla zrovna růžová.

5 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 12. října 2013 v 18:56 | Reagovat

[1]: Ano, souhlasím, co třeba něco o Přemyslu Otakaru II. jenž byl nazýván králem železným a zlatým? To je přece velmi důležitá osobnost českých dějin...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama