Začátečnické štěstí

26. února 2014 v 12:19 | Tereza Matoušková |  Fantasy a tvůrčí psaní
Pokud píšete delší dobu, myslím alespoň pět nebo deset let, a dokončili jste už povícero věcí, určitě jste si všimli rozdílu mezi svými začátečnickými a současnými povídkami. Teď nemluvím o formální stránce, ani o schopnosti vystavět příběh, nebo napsat uvěřitelné charaktery. Dejme tomu, že na tohle třeba máte přirozený talent a vaše starší práce se dají číst. Jde mi o to, co vaše ranější texty měly pozitivního a dnes už možná nemají.

Začátečníci dělají chyby, ale jejich texty mají specifický esprit. Nevím, jestli je to víc prvotním nadšením nebo tím, že zkoušejí nové věci, které si matadoři už vyzkoušeli, spálili se a drží se od nich dál. Taky se domnívám, že jedním z důvodů může být i to, že se zaměřují pouze na obsah a neřeší formu, čímž je text přímočařejší, živější, upřímější.

Jakmile na sobě začne člověk pracovat z formálního hlediska a psaní se pro něj stane rutinou, má najednou problém do toho to nadšení dostat (teď nemluvím o tom, že by to člověka nebavilo, nepleťme si pojmy). Nápady sice má a má jich spoustu, ale má už zažité své postupy, které mu dosud fungovaly, kterých se podvědomě drží. Najednou nejde o to, jak to napsat dobře, ale jak to napsat jinak. Vybočit ze škatulky, kterou si kolem sebe člověk vytvoří. I spousta profíků na tomhle vyhoří a nakonec se spokojí s cyklickým vykrádáním sebe sama bez přidané hodnoty. (Určitě takové autory znáte.)

Chtěla bych tím reagovat zejména na (své) ostatní články o tvůrčím psaní, ze kterých by člověk mohl pochopit, že čím vypsanější, tím automaticky lepší. Ano i ne.

Stalo se někomu z vás, že jste napsali svou první povídku, poslali ji třeba do školní soutěže a hned jste vyhráli? Jenomže pak přišla jiná soutěž, jiný ročník, jiná příležitost a najednou bác, skončili jste na dvacátém druhém místě z padesáti. Další rok totéž. A pak totéž. Trvalo vám zatraceně dlouho, než jste se vypracovali "zpátky" a přitom jste měli pocit ublížení, protože se vám zdálo, že prostě píšete mnohem líp (a taky, že ano).

Mně se to stalo hned u první povídky, a pak ještě několikrát (člověk je vždycky na určité úrovni nováčkem).

Svou roli jistě hraje i to, že zelenáč jde do všeho po hlavě (a pokud si nenabije rypák) hrne před sebou vzniklé problémy jako tank. Neví, jak to chodí, zkouší, ze sebemenšího úspěchu se raduje. A lidé to z něj cítí a reagují na to pozitivně.

Třeba u mé první knížky, Hladová přání, mi vzal hned třetí nakladatel, kterého jsem oslovila. Otázka měsíce a půl. U Vílích kruhů mě odmítlo nebo nezareagovalo šest, sedmý by to vydal za podmínek, které mi nevyhovovaly, a až teď po víc jak půl roce mám na stole smlouvu na e-book od osmého a jsem ráda, že jsem ráda a modlím se, aby to už konečně vyšlo. Není to zlé a vzhledem k tomu, co slýchám, to mohlo trvat ještě podstatně déle nebo se to nemuselo podařit vůbec. Jde mi o to, že většina nezainteresovaných to vidí ve stylu: "No a však už máš jednu knihu vydanou, tak druhá by neměl být problém, ne?" Je to problém.

Nedivte se, že tak ráda pracuji se služebně mladšími autory. Jsou obvykle plní energie, plánů a takové té upřímné naivity (myšleno v dobrém) a to mě neskutečně nabíjí. (A z těch textů to prostě jde cítit.)

Člověk se vyvíjí a vždycky je to něco za něco. Tento článek jsem chtěla napsat hlavně pro ty, které deprimuje, že po prvním úspěchu dlouho nepřichází druhý. Už nejste nadšenými nováčky, kterým všechno padá do klína, ale můžete se brzy stát zkušenými profíky. Musíte teď ale na sobě tvrdě pracovat.


Temnářka
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Elinor Elinor | Web | 26. února 2014 v 14:00 | Reagovat

Že jsem se s tebou o té sračce jménem Svíčka hasnoucího plamene vůbec kdy bavila... :-D  ;-)

2 Dragita Dragita | Web | 26. února 2014 v 14:05 | Reagovat

Tak v tom případě bych chtěla zůstat začátečnicky nadšená a zároveň si zlepšit formu :-D  :-D já vím, naivní představa, ale kdo ví, že (stát se může všechno nebo nic) :-)

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 26. února 2014 v 15:18 | Reagovat

To zní děsivě... trochu jsem se v tom našel. Jinak vykrádat sám sebe považuji za nejhorší z hříchů.
Do pekla s Feistem! :-D

4 Arvari Arvari | E-mail | Web | 26. února 2014 v 16:09 | Reagovat

No, musím říct, že máš pravdu. Moje starý věci sice po technický stránce za moc nestojí, ale když je čtu, vážně v sobě mají něco, co se v těch současnejch neobjevuje... Ale on to možná dělá i nějakej ten pocit nostalgie... :-D

5 Akiyama Kara Akiyama Kara | Web | 26. února 2014 v 16:26 | Reagovat

U mě to tak přesně bylo. Nejdřív jsem byla tak první, druhá z republiky (v soutěžích, kterých jsem se účastnila za školu a pomálu i těch neškolních), potom jsem ale začala být třetí, pátá... Jednak to bylo tím, že se mi změnila češtinářka - byla hrozně ambiciózní a byla schopná mi desetkrát tu práci vrátit, takže mi psaní na dobré dva roky znechutila, navíc se asi stalo přesně to, co popisuješ - sice píšu asi tak sedm, osm let, ale dostihlo mě to až teď, když jsem se tomu začala věnovat pořádně, a šíleně mě to štve. Naštěstí se k tomu zase pomalu vracím a zkusím štěstí v New Weird, tak snad to nebude tak hrozné. :-D

6 Nikol Nikol | Web | 26. února 2014 v 16:59 | Reagovat

dávám ti zapravdu :) Moje úplně první povídka - šílenej způsob vyprávění, kupa chyb.. ale přišlo mi mnohem dobrodružnější a víc akční a poutavější než moje poslední dílka, u kterých jsem se snažila, aby to bylo napsaný trochu ,,profeionálnějším stylem"

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. února 2014 v 17:44 | Reagovat

Myslím, že to jde zvládnout, když člověk píše jen čas od času ale ne pořád. Mám radši spisovatele, kteří sem tam zplodí perlu, než ty, co zvládnou rok co rok nový tisícistránkový román. Pak může pohrobek začátečnického espritu snad dát na frak zatuchlé rutině :-).

8 Storycollector Storycollector | Web | 26. února 2014 v 18:29 | Reagovat

[2]: Vidím to naprosto stejně. Když už, tak všechno! XD

9 DAKO DAKO | Web | 26. února 2014 v 18:52 | Reagovat

Děkuji za shrnutí zajímavých postřehů o psaní. :-)

10 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 26. února 2014 v 20:34 | Reagovat

[7]: Tak ono je otázka, jestli je to tím, že píšou občas, nebo tím, že píšou tak specificky (umělecky...), že nakladatelé váhají s vydáním.
Nebo, že si prostě dávají na čas a propracují to, to dělá taky svoje.
Spisovatelé, kteří se tím živí, vesměs musí dělat kusově a rychlokvašky...

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. února 2014 v 21:27 | Reagovat

[10]: Samozřejmě, obživa - to je něco úplně jiného, co vyžaduje zcela odlišný přístup. Trochu otročina :-).

12 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 27. února 2014 v 1:09 | Reagovat

[11]: Tak otročina je to v tom případě, že nedostane honorář. :-D Jinak to může být práce, která baví. Vím, že v této zemi se na práci, která člověka naplňuje, nehraje, že je to ohrožený druh.
Ale vážně, myslím, že takový dělník ve výrobě se mnohdy cítí mnohem více jako otrok. Spisovatelství má stále ten statut výlučnosti, svobody... i v případě, že se píšou harlekýnky nebo béčkové detektivky. :-)

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2014 v 6:15 | Reagovat

Nemůžu si nevybavit Belmondova Francois Merlina - kouzelného spisovatele z Muže z Acapulca :-). Samozřejmě, je vždycky otázkou, co konkrétního člověka naplňuje a co mu vadí. Proto vím, že bych profesionálního spisovatele podobných žánrů dělat nemohl, protože v mém vnímání se to v principu od práce u pásu zas tolik neliší, byť je to práce nejspíš v mnoha ohledech o dost příjemnější :-).

14 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 27. února 2014 v 10:17 | Reagovat

[13]: Tak rozhodně, ale podle mě dnes je místo pro obě skupiny lidí a obě skupiny mají možnost se projevit. :-)
Taky nevím, co bych si vybrala, jestli práci u pásu nebo osm hodin denně psaní jednoduchých harlekýnek. Asi to druhý, protože na manuální věci jsem lempl. Ale potěšení bych z toho docela neměla, protože by to bylo furt dokola to samé.
U mě je to někde napůl cesty - nevadí mi dělat i konzumnější věci na objednávku, ale chci mít možnost do toho vždycky dát kus ze sebe.

15 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 28. února 2014 v 22:07 | Reagovat

Tak to já nevím, kam patřím... Od svých úplných začátků jsem urazila celkem slušný kus cesty, ale pořád to ještě nevidím na toho profíka... I když někdy ten elán postrádám :D Zřejmě jsem se zasekla v jakémsi neurčitém meziobdobí.... No až dopíšu hlavní koncept knihy, tak se uvidí :)

16 Mirimë (Karolína K. 44) Mirimë (Karolína K. 44) | Web | 1. března 2014 v 10:48 | Reagovat

Wow! Tohle je krásný článek na zamyšlení. Vážně dobrý postřeh :). Píši už tak šest let a vidím, že to, co jsi sem napsala, je i v mém případě pravda. Dříve jsem se příliš nezamýšlela, jestli je nápad dobrý, zda postavy mají propracované charaktery... Prostě jsem se na příběh rovnou "vrhla". Byla jsem méně zkušená a neměla jsem tolik načtených knih jako teď, proto jsem také příliš nehloubala nad tím, jestli je můj román (nebo povídka... záleží na tom, co jsem zrovna psala) třeba originální. Teď si dávám pozor na více věcí - aby se v mých příbězích často neopakovaly stejné výrazy. Aby důležitá scéna byla napsána poutavě a napínavě. Aby se v příběhu nacházel nějaký neočekávaný zvrat. Aby příběh nebyl rozvláčný...
A mnoho dalšího.
Když pročítám svá stará dílka, vidím, že ten text byl více "přímočařejší" a tolik nekomplikovaný. Což se samozřejmě někomu líbí víc.

Jak píšeš na konci článku o tom vydávání knih... Sama vím, jak to je těžké. Nakonec se mi to však podařilo a 14. 2. mi vyšla fantasy knížka se jménem Poslání. Pokud chceš vědět víc, můžeš sledovat můj blog (snad ti nevadí, že ti tykám ;-)): karolina-kahounova.blog.cz :-)

17 Diarsie Diarsie | E-mail | Web | 1. března 2014 v 13:17 | Reagovat

Tvoje články naozaj donútia človeka zamyslieť sa. :)
Prvú poviedku som písala s naozaj veľkým elánom a bola aj hotová pomerne rýchlo. Druhá, už trochu dlhšia, tak isto. Avšak tie, čo nasledovali po nich sa už vliekli. Rozmýšľala som nad každou jednou vetou a stále si kládla otázku, či píšem dobre.
Teraz ale, keď sa pozriem na svoje prvé dielko, mám chuť ho roztrhať. Hodiť do kontajnera a spáliť. Toľko chýb a predsa som naň bola kedysi, tak hrdá. Uznávam však, že má svoje čaro (asi preto ešte neskončilo ako popol :D).
Napriek tomu, že teraz  píšem lepšie, tak pocit aký som mala pri tvorení svojej prvotiny, už asi nedosiahnem :).

18 Lomeril Lomeril | E-mail | Web | 3. března 2014 v 18:15 | Reagovat

Konečně to někdo formuloval! Strávila jsem asi týden tím, že jsem procházela svoje staré práce a říkala si, kde je sakra chyba. Dospěla jsem k názoru, že v příliš mnoha přečtených článcích o psaní. Paradoxně mi pomohlo se na články vykašlat a psát zase jen tak sobě pro radost, a ejhle, hned to jde.

19 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 6. března 2014 v 12:11 | Reagovat

To znám. Připadá mi, že jsem dřív dávala do psaní víc sebe, víc pocitů, nevím, čím to je. Asi tím, jak se soustředím na formu, chyby a další věci. Chtěla bych to umět nakombinovat, musím na tom pracovat :D

20 vitr71@seznam.cz vitr71@seznam.cz | 16. října 2014 v 22:01 | Reagovat

Ahoj. Takhle jsem se na to psaní nikdy nedíval. Asi pro to, že píši jen odjediněle a pro to, abych se zbavil jakého si vnitřního přetlaku z toho, co mne potkává v životě. Ale tohle co jsi napsala, mne inspirovalo k tomu, abych se začetl do svých začátků. Co říci. Prostě děs... hlavně co se týče pravopisu. Po dokončení školy, jsem nějakých dvacet let nepsal a tak to podle toho vypadalo. Ale pokusím se podívat na své "začátky", Tvým pohledem. Třeba tam někde najdu nějakou tu "perlu" ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama